Fenomenální vítězství J.M.Fangia v Maserati 250F (1957)
Píše se 4.srpen 1957. Na německém okruhu Nurburgring se schyluje k pátému závodu započítávanému do mistrovství světa formule 1. Čtyřnásobný mistr světa Juan Manuel Fangio má svůj pátý titul na dosah - v průběžném pořadí vede s 27 body, nejbližší pronásledovatel Luigi Musso na Ferrari má na svém kontě pouze bodů třináct. Pokud zkušený Argentinec dokáže na Maserati zvítězit, nebude jej už ve zbývajících dvou závodech Grand Prix moci nikdo dostihnout.
46-letý Fangio však cítí, že jeho kariéra se chýlí ke konci. Dravci jako Stirling Moss, Mike Hawthorn nebo Tony Brooks mu neúprosně dýchají na záda a argentinský veterán již není ochoten nosit svou kůži na trh. Ve světě F1 dosáhl víc, než si kdykoliv vysnil a dále riskovat prostě nemá smysl. Na Nurburgring proto dorazil s jediným cílem - šampionát uzavřít a poté už poslední dva závody dojet na jistotu, aniž by se zbytečně vystavoval nebezpečí. Okruh Nurburgring, mezi jezdci přezdívaný zelené peklo, leží v německém pohoří Eifel a je pravděpodobně nejobtížnějším a nejslavnějším okruhem na světě. Na dráže dlouhé 22,810km čeká na piloty téměř dvě stě zatáček. Pro srovnání, nejdelší soudobý okruh F1 ve Spa je více než třikrát kratší (6,968km). Velká cena Německa 1957 je vypsána na 22 kol, což představuje celkovou vzdálenost přes 501km - v padesátých letech docela běžnou.
Fangio dokonale využil neutrálních vlastností svého Maserati 250F a v měřených trénincích dosáhl nejrychlejšího času (9 minut 25,6s = 145km/h), čímž si zabezpečil nejvýhodnější pozici na startu - pole position. Jeho největšími soupeři budou v závodě vozy Ferrari, které sice mají silnější motor, v jízdních vlastnostech ale za Maserati poněkud pokulhávají. Hodně se také hovoří o strategii. Ferrari jedou na tvrdých pneumatikách značky Engelbert a velkou cenu mohou absolvovat bez výměny pláštů, Maserati jsou obuty do poněkud měkkých Pirelli a stáj si není jista, zda tato směs bude schopna celý závod vydržet. Tým se proto rozhodne učinit uprostřed závodu zastávku v depu na dotankování paliva a přezutí pneumatik. Fangio odstartuje s lehčím vozem a pokud vše půjde podle předpokladů, vyjede si před Ferrari dostatečný náskok na to, aby bez problémů přezul a dotankoval. Mechanici Maserati věnovali během víkendu dostatek času nácviku zastávky a v sobotu odpoledne se jim celou operaci podařilo zvládnout za na tehdejší poměry brilantních 30 sekund. (Je třeba připomenout, že pneumatické utahováky v 50.letech neexistovaly a mechanici na uvolnění kol používali normální kladiva).
Start se lépe vydařil Ferrari Mike Hawthorna a Petera Collinse. Vzhledem k lehčímu vozu však Fangiovi nedělalo velké potíže oba rudé vozy na začátku třetího okruhu předstihnout a začít si budovat dostatečný náskok na zastávku v depu. Když na konci 12.kola zabočil do depa, Argentinec měl k dobru 28 sekund. Mechanici Maserati nicméně neunesli psychický tlak a zastávka se proměnila v hotovou katastrofu. Jeden z čepů kola se zakutálel pod vůz, takže mechanici se pod něj museli vplížit, aby čep vylovili. K dovršení smůly se Fangiova sedačka v průběhu velké ceny uvolnila a bylo potřeba ji znovu pevně přišroubovat k vnitřku auta. Sečteno a podtrženo, zastávka trvala 52 sekund místo nacvičených třiceti a obě Ferrari se s 51-sekundovým náskokem ocitla na čele. A jelikož do konce chybělo pouze osm kol, zdálo se být rozhodnuto. Nikdo ale nepočítal s nadpozemským uměním Juana Manuela Fangia. Argentinec se rozhodl naposledy ve svém životě dát to jízdy veškerý svůj talent a možná i něco navíc.
První dva okruhy po zastávce v depu ještě absolvoval stejným tempem jako Ferrari, jakoby je chtěl ukolébat v přesvědčení, že se nemají čeho obávat. Pak se ale Fangio jakoby přenesl do jiné dimenze a začaly se dít neslýchané věci. Argentinec začal projíždět většinu zatáček o jeden převodový stupeň výše než obvykle a vystavoval se riziku, o jakém normálně neměl odvahu ani uvažovat. Najednou začal z vedení Hathorna a Collinse ukrajovat každým kolem deset sekund a lámal jeden rekord okruhu za druhým. A jelikož žádné spojení s boxem tehdy neexistovalo, oba piloti Ferrari mohli být o novém vývoji situace varováni až po absolvování celých 22 kilometrů - jinými slovy, příliš pozdě. Když se k nim nečekaná zpráva o Fangiově šíleném tempu konečně dostala, Argentinec už se jim objevil ve zpětných zrcátkách.
Při nájezdu do předposledního okruhu se Fangio vypořádal s Collinsem, vyjel však do šířky a Angličan jej ihned podjel. O chvíli později se Maserati znovu dostalo na úroveň Ferrari a oba vozy se plnou rychlostí řítily z kopce vstříč mostu, který dráhu křižoval. Asfalt se zde zužoval a místo bylo jen pro jednoho - Collins v posledním okamžiku ubral plyn, souboj vzdal, a zařadil se za Maserati. O pár zatáček později došlo i na vedoucí Ferrari a Fangio nakonec přesvědčivě proťal cílovou čáru jako první, 3.6 sekundy před Hawthornem. Zaznamenal tak své poslední, 24.vítězství kariéry, a zároveň pečetil rekordní pátý titul mistra světa.
V průběhu této nevídané stíhačky Fangio desetkrát za sebou překonal rekord okruhu, přičemž ve dvacátém kole se stopky zastavily na neslýchaných 9minutách 17,4 sekundách. Jinými slovy, Juan Manuel překonal stávající rekord dráhy o DVACET sekund a dokázal kroužit o 8,2 sekundy rychleji, než v kvalifikaci! Něco takového by dnes znamenalo zajet Monzu o dvě sekundy na kolo rychleji než v kvalifikaci...
Jinak rezervovaný Fangio zářil v cíli štěstím a dobové fotografie jej zachycují s úsměvem od ucha k uchu. Vedle štěstí tu však byla i úleva, že schůzku se smrtí přežil bez úhony na zdraví...Jak o mnoho let později řekl novináři Nigelu Roebuckovi, "lidé říkají, že to byl můj životní závod a já mám pocit, že mají pravdu. Když jsem po zastávce v depu honil Hawthorna s Collinsem, překonal jsem vlastní rekord okruhu o nějakých 24 sekund. Ještě dnes se třesu strachy, když si na ten závod vzpomenu. Jsem si dobře vědom toho, co jsem tehdy dokázal a jak vysoké riziko jsem podstoupil. Nurburgring byl vždy mým nejoblíbenějším okruhem, o tom není pochyb. Miloval jsem jej, od první do poslední zatáčky, a onoho dne jsem jej pokořil. Možná že někdy jindy by dostal on mě, kdo ví? Věřím však tomu, že v tomto závodě jsem se dostal na samotnou hranici možností jak vozu tak sebe sama. A asi i krapet za tento limit. Nikdy předtím a ani nikdy potom jsem takhle nejel..."
Autor: Převzato z Auto.cz